Otu Klempíře sleduju desítky let, coby fanda jeho kultovní české kapely, která ovlivnila hudební směřování obrovského množství lidí, včetně mě. Dodnes si doma stloukám knihovničku motorovou pilou…
Jsem rád, že jsme se domluvili na politické spolupráci. Vážím si toho, že do toho nejde jen jako marketér, ale hlavně jako člověk, co chce aktivně hlídat svět kultury, který jedni využívají jako lacinou zásobárnu politicky uvědomělých „celebrit”, zatímco druzí mu prioritu nedávají vůbec. Často i kvůli tomu, jak agresivně se proti nim někteří „národní umělci“ ideologizují a aktivizují.
Motoristé jsou pár lidmi z tohoto světa také často démonizováni, ale není to na místě. Kultura je pro nás prostorem svobody, krásy, tvořivosti i národní hrdosti. Trivializace pohledu na kulturu jako na pouhého pojídače dotací nám fakt není vlastní. Ostatně i proto je s námi Oto Klempíř.
Před lety jsem jako mnoho jiných i já zaznamenal aféru týkající se jeho předlistopadového kontaktu s STB. Věděl jsem, že jakmile oznámíme Otův vstup do politiky, okamžitě se tato věc začne v médiích skloňovat. Titulky článků některých novinářů dnes podle očekávání v podstatě neřešily nic jiného.
Jak to tedy bylo? Dlouze jsem o tom s Otou mluvil, byl až děsivě otevřený. Jako asi dvacetiletý kluk se někdy okolo let 1983-4 dostal do estébáckých spárů. Vydírali ho, manipulovali, fyzicky i psychicky týrali. Chtěli ho zlomit a zlomili ho! Řvaní dvou komunistických sviní, že „to odsere celá tvoje rodina, ty víš, co umíme“, nebylo zdaleka to nejhorší, co mu dělali, aby se jim upsal. Byly to zrůdy v Moskvě mistrovsky vycvičené k tomu, terorizovat lidi své vlastní země.
Udělali z něho psa. Ležel, když mu řekli „lehni”. Klečel, když mu řekli „klekni”. Samozřejmě, že jim pak po čase úplně zlomený podepsal všechno, co mu podepsat dali.
Pravdu už čas odvál, takže dnes zůstává realitou jen ten podpis, který je pro „lepší lidi” v předvolebních službách „liberální demokracie” důležitější než 36 let na uměleckém výsluní. Bez ohledu na to, že o svém příběhu Oto promluvil v médiích už před mnoha lety a sám od sebe.
Oto Klempíř strávil v estébáckém pekle asi rok. Rok mu trvalo, než se jich zbavil. Pomohla mu o pár let mladší holka, se kterou tehdy náhodou začal chodit. Když se jí po čase opatrně svěřil, co se mu děje, prozradila mu, že její dědeček je prominentním členem předsednictva UV KSČ (a shodou okolností zrovna ve funkci místopředsedy federální vlády socialistického Československa), takže až si mu postěžuje, všechny je nemilosrdně nechá zničit…
Na estébáky to zabralo. Protože dobře věděli, jak režim zachází s pod-lidmi i ve vnitřních řadách, posrali se strachem a podepsali – tentokrát oni Otovi. Byl to papír, jímž „spolupráci” ukončili. Psal se rok 1985 a komunistický dědeček se to nikdy nedozvěděl.
Klempovi trvalo rok, než se estébáků zbavil. Deset let mu pak trvalo, než se srovnal i psychicky. Estébáci se mu pokusili zničit život za bolševika, ale určitě si nezaslouží, aby mu ničili život ještě jednou – dnes. Jen kvůli tomu, že se rozhodl přestat politiku komentovat a chce ji začít aktivně vytvářet.
Oto je bojovník! V říjnových volbách bude bojovat nejen za českou kulturu, ale i za svobodu a za kapitalismus, který je solí v očích mnoha novodobých svazáků, co mají plné huby STB. Věřím, že je společně porazíme.
OTO, MYDLI TO!
